Ohled na prospěch druhého patří ke společenské povaze člověka a lidská socialita, schopnost spolupráce a solidarity je základem jeho evolučního úspěchu. Aristotelés vymezuje spravedlnost jako „dobro toho druhého“. Altruismus ideologický Tento typ altruismu je živen příslušností k určité, z hlediska altruisty „lepší“ společenské skupině, která je přesvědčena o svém poslání pomáhat lidem a to hlavně těm, se kterými z hlediska svého přesvědčení, že oni mají ten nejsprávnější recept na nejsprávnější život, upřímně soucítí. Navíc je tento druh altruismu součástí onoho receptu na budoucí štěstí. Jde rovněž o altruismus, který uspokojuje vlastní potřebu altruisty, a to na první pohled poněkud bizarní potřebu. Čtěte pomalu. Potřebu upevňovat svou víru v uspokojení potřeb v budoucnosti. Abych si nepálil prsty na domácích kamnech, uvedu příklad sebevražedných atentátníků. Jejich ajatolláhové, nebo jak se jmenují, jim slibují pobyt v ráji s množstvím panen, co o ně budou non-stop pečovat. Taky bych podlehl, kdybych tomu uvěřil. Z toho vidíte, jaký jsem egoista. Jako oni. Obětovali by život z egoistických pohnutek. Jen ideologie si takto pomocí egoismu dokáží osedlat altruismus. Altruismus z nouze O jiných se zase říká – „Je to takové dobračisko, hodný člověk. Neublížil by ani mouše.“ Je snad tohle ten skutečný altruismus? Většina těchto lidí dost prohrává v konkurenčním boji v rámci společnosti, a to ze zcela různých důvodů. Pochopitelně jsou zastánci altruistických přístupů, už proto, že sami díky svému handicapu nemaje moc co dát jsou na straně potřebných – tedy těch, co něco dostanou. Taky docela zvláštní forma altruismu, což? Já dám všechno, co mám a ty udělej totéž. Že já toho moc nemám na dávání? Ale neříkejte! A co dobré srdce? Nevíte, kdy ho budete potřebovat! Nazval bych to „altruismus z nouze“. Otázkou je, zda vydrží, až nouze pomine. Zase bych to nijak neodsuzoval, i takoví lidé bývají velmi prospěšní, jen jsou často hodnější k těm silným, než k těm slabým. Nevtíravý altruismus Tato strategie se asi skutečně altruismu blíží. Je to schopnost pomoci, když je to opravdu žádáno, bez postranního motivu v jakékoli formě. Jediná přípustná odměna je dobrý pocit, že člověk dělá to, co má. Ale součástí této strategie není jen schopnost dávat, ale také schopnost brát. Protože dáváme i tím, že umíme něco přijmout. Také to neznamená altruismus za všech okolností a ve všem. Například duševně chorého vraha je možno dát do léčebny namísto trestu smrti, ale nelze jej nechat dále volně běhat.
